Kdo vystřídá americký dolar jako hlavní světovou měnu?

Možnost vydávat měnu je důležité privilegium, které nadále zůstává příslušné centrálním bankám států. Výhoda tištění peněz je obrovská, ale závisí také na tom, jak je měna přijímána v jiných zemích. Velké...

Možnost vydávat měnu je důležité privilegium, které nadále zůstává příslušné centrálním bankám států. Výhoda tištění peněz je obrovská, ale závisí také na tom, jak je měna přijímána v jiných zemích. Velké státy mají tu výhodu, že jejich měna je přijímána jako univerzální platidlo, které není problém směnit. Mluvíme o světově akceptovaných měnách, primárně o americkém dolaru.

Amerika platí velké množství svých importů v dolarech, kterou jsou pouze v elektronické formě. Na světě neexistuje žádná jiná země, která by byla něčeho takového schopna. Už francouzský politik Giscard d´Estaing (dřívější ministr financí) a prezident De Gaulle si již v šedesátých letech na toto stěžovali. D´Estaing to nazval nespravedlivou výhodou („nehoráznou výsadou“ byl přesný výraz, často připisovaný De Gaullovi, ve skutečnosti to však byl jeho ministr financí).

Pro USA se v tom ukrývá spousta výhod. Hlavní však je, že příjemci amerických dolarů je mohou investovat do amerických aktiv (akcie, dluhopisy) a získat tak jiné příjmy, jako jsou například dividendy z akcí. Finance přitom zůstávají v USA. To je jedna z výhod amerického dolaru, světové rezervní měny. Nicméně, ten samý Rickards, autor „Měnové války:  Příchod další globální krize“, o kterém jsme se již zmiňovali, už předpověděl konec dolaru, jakožto hlavní světové rezervní měny.

Předvídá čtyři možné scénáře:

  • Scénář „Kumbaya“
  • Světová banka a Mezinárodní měnový fond
  • Zlatý standard
  • Chaos

Kumbaya

Jedná se o pomalý scénář odklonu od rezervní měny dolaru k jiným měnám a ke zlatu. V roce 2000 bylo 60 % všech rezerv v dolarech, v roce 2012 to bylo už jen 50 %. Finálním důsledkem bude systém více rezervních měn využívaných ve stejném měřítku. Jednalo by se o takový koš hlavních světových měn.

Světová banka a měnový fond

Měnový fond vytvořil měnu zvanou SDR = ZPČ (special drawing rights = zvláštní práva čerpání), tvořenou košem hlavních měn. SDR zatím mohou použít jen centrální banky směnou za euro, dolar, yen nebo britskou libru. ZPČ stále nehraje žádnou důležitou roli v oblasti kapitálových investic, používá se pouze k řešení sporů. Do budoucna by se ale mohla stát alternativou k dolaru.

Zlatý standard

Rickards by si přál návrat zlatého standardu, čili systému, kde jsou měny spojené s cennými kovy. Výrazně to totiž omezuje monetární politiku. Tato myšlenka má dost příznivců, ale také odpůrců. Ne každý je přesvědčen, že je to dobrý nápad. Například je zde určitá podobnost s deflačními tlaky v Eurozóně (obzvlášť v perifériích) a zlatého standardu ve třicátých letech.

Chaos

To je poslední možnost, která může nastat v případě, že dolar již nebude hlavní rezervní měnou. Když přihlédneme k názvu knihy, je jasné, že takový důsledek vidí Rickards jako nejpravděpodobnější. Může se to stát nečekaně a v mnohem větší míře než v letech 1987 a 2008. Podle Rickardse by se americký prezident okamžitě pasoval do role zachránce, kterou mu uděluje zákon o „Mezinárodních nouzových hospodářských silách“ z roku 1997. Tím získá téměř diktátorské ekonomické postavení, které mu umožňuje například zkonfiskovat všechno zlato na americké půdě, uzavřít finanční trhy, zakázat vývoz zlata a další drakonická opatření, která by ve svém důsledku vedla k  opětovnému spuštění mezinárodního měnového systému ve formě podobné zlatému standardu. Tím se de facto dostaneme do stejného bodu jako ve třetím scénáři, jen ta cesta k němu je mnohem trnitější. Například autoři webu Zero Hedge se přiklání právě k této možnosti.

Ať už situace na měnovém trhu dopadne jakkoliv, je jisté, že nalézt náhradu za americký dolar nebude vůbec snadné. Rozhodujícím faktorem bude, jak se světovým ekonomikám podaří vypořádat se s vleklou dluhovou krizí, která stále sužuje mnoho vyspělých států. Pokud nenastanou neočekávané turbulence, mohl by přechod k novým rezervním měnám být nakonec poklidný. Pokud je však historie nějakým ukazatelem, pak nám jasně říká, že když dochází ke změnám, tak se v ekonomice začíná od základů.